Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přejít přímo na obsah stránky

Vysoké Mýto

oficiální stránky města

Dnes je pátek 2.12.2022

Vzpomínka na Vlastimila Stratílka


Foto archiv město Vysoké MýtoVe středu 23. listopadu se uzavřel život Vlastimila Stratílka, bývalého zastupitele a místostarosty města Vysokého Mýta. Do komunální politiky vstoupil v prvních svobodných volbách v roce 1990 a působil v ní dvě volební období až do roku 1998. O svoje vzpomínky se podělil s Martinem Štěpánem v rozhovoru, který poskytl Regionálnímu muzeu ve Vysokém Mýtě pro Muzejní postilion. Tento rozhovor zde uveřejňujeme.

 

Rozhovor s Vlastimilem Stratílkem

Na Vysokomýtsku žije hodně lidí, kteří prožili opravdu nelehká období, kdy se k nim „osud“ nezachoval spravedlivě a měli by plné právo zahořknout. Manželé Vlastimil a Květa Stratílkovi si prošli mnohými životními těžkostmi a útrapami, ale přesto bychom ve Vysokém Mýtě jen těžko hledali tak pozitivně naladěné, neustále usměvavé a příjemné bytosti, jako je právě tato dvojice. Vlastimil Stratílek, jenž krom jiného působil osm let jako místostarosta Vysokého Mýta, je ovšem často brán do souvislostí jako vnuk zakladatele významné továrny na hasicí přístroje a velký znalec její historie.

 

Jak jste vnímal Vaši firmu jako malý chlapec?

Velice intenzivně. Můj otec mě odmalička do všeho zasvěcoval. Od roku 1942 jsem s ním musel pravidelně chodit, zvlášť v sobotu, do podniku, který byl vždy dokonale uklízený. Když jsem ještě povyrostl, tak to už na mě vymýšlel nějaké práce.

 

 

Většina čtenářů bude asi vědět, kde se nacházela ona slavná továrna, ale místo, kde jste bydleli už tak známé není…

Když otcův podnik začal opravdu fungovat, tak ve 30. letech zakoupil bývalou administrativní budovu cukrovaru na okraji města (tento dům dodnes stojí), kterou musel nějakým způsobem adaptovat. Přízemí mělo sloužit jako skladovací prostory na hasičské potřeby, například přilby nebo masky. Hrozně rád jsem tyhle věci zkoumal, někdy jsem tam chodil tajně a bylo zle. V prvním patře jsme bydleli - měli jsme tam 2 byty - půlka domu byla strejdova a půlka naše. Kousek od nás byl nádherný rybníček, kterému se říkalo Hašák (vedle hospodářství rodiny Haškových). Za války k němu chodili rybáři, kteří chytali žáby, trhaly jim nohy a prodávaly je na trhu v Mýtě. Nás tam ale hlavně bavila jiná věc. Bylo tam rákosí a v něm rostly doutníky, které jsme kouřili. Pamatuji si, jak to hrozně smrdělo.

 

Vybavíte si nějakou vzpomínku na konec války?

Pamatuji si, jak u nás v roce 1945 bydlelo asi šedesát ruských vojáků, kteří spali v garážích na půdě. Také s námi večeřel jejich velitel a tenkrát říkal rodičům: „Hlavně si tady neudělejte socialistickou revoluci“. V podobném duchu se s námi bavil i jeden ruský doktor – o tom, že jestli k nám přijde komunismus, tak nikdo z naší rodiny už nebude žít…

 

A netrvalo to dlouho a přišel únor 1948…

Tohle období si už pamatuji velice dobře, protože mi bylo třináct let. To, že se nakonec podnik znárodnil, chápali všichni, ale situace, které následovaly, nikdo nečekal. Nejprve byl zavřený strejda, brzy ráno byl celý dům obsazený, strýce odvedli a prohledali nám všechny věci v bytě. Bylo zajímavé, že si hned odvezli také jeho osobní automobil – válečný Horch. Museli jsme všichni stát u zdi, maminka už byla v té době bohužel dost nemocná a byl pro ni problém stát, bylo to opravdu zoufalé. Otce vyhodili z podniku a nemohl sehnat práci. Později pracoval jako skladník v pardubické Mototechně, kde strávil skoro celý život a až těsně před důchodem se dostal do zemědělských staveb. Kvůli dluhům z investic do své firmy v době před znárodněním - znárodněna byla celá jeho firma, dluhy z nákupu nového technického vybavení zůstali na původním majiteli - nemohl jeho plat přesáhnout určitou dosti nízkou částku. Nejvíce otce mrzelo, že ho většina lidí přehlížela, jako kdyby vůbec neexistoval, ze strachu ho ani nepozdravili…

 

Co bylo vlastně Vaším zaměstnáním?

Vždycky mě velice bavil sport a původně jsem si také myslel, že bych ho mohl provozovat jako svou profesi. Bylo zřejmé, že studovat vysokou školu nemohu, i když jsem si myslel, že by tělocvik nikomu nemusel vadit. Bylo mi však vysvětleno, že nelze vychovávat další kádry, když pro to nemám předpoklady díky svému původu coby syn továrníka. Zajímavé je, že jsem se chtěl vyhnout technickým oborům, aby s tím právě nebyly nějaké problémy, ale nakonec jsem paradoxně působil ve strojírenství celý život. Mnohokrát vyhozený, abych prokázal, že umím manuálně pracovat. A myslím si, že tak to má v životě být, že člověk, pokud se dostane do těžké situace, tak to musí vzít s tím, že to tak asi má být. Musím si vážit své ženy, protože ta mně a celé rodině v mnoha a mnoha životních situacích strašně pomáhala a byla nepostradatelná.

 

Za rozhovor děkuje Martin Štěpán, Regionální muzeum ve Vysokém Mýtě